„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde
Fotoskupina ANDROMEDA Brumov-Bylnice


SLAVNOSTI PODZIMU
Antonín Kostka, fotoskupina Andromeda Brumov-Bylnice

Dny se zkracují, přes poledne hřeje slunce a v noci přicházejí první mrazíky. Proudy řeky Vláry odnáší žluté lodičky listů vrb. Na kamenitých políčkách kopanic plápolají při soumraku ohně a ve vzduchu voní spálené bramborové natě. Na paloucích v blízkosti studánky u Markéty rozkvétají ocúny. A někdy v tom čase se do tma noci ozve hlasem drsným a neklidným starý jelen. Během týdne, deseti dnů hory ožijí a jeleni vytrubují svou odvěkou píseň lásky od svitu prvních hvězd do rozbřesku. To je pro fotografa naděje získat snímek některého z těchto králů hor.

Na toho "svého" čekám ve stráních, vysoko nad průsmykem, sedmý den. Program lovu beze zbraní je monotónně stejný, obměňovaný jen minimálně, podle konkrétní situace. Hodinu před svítáním musím být u ochozu, v místech, kudy přechází tlupa vysoké na své denní stávaniště, a v klidu čekat. Zlákal mě jelen, který začal troubit jako první a jeho hlas je ze všech okolních nejmocnější. Stopa je velká a mimořádně široká, snadno rozeznatelná od ostatních jelenů. Ohledně síly jeho trofeje panují mezi lesníky jen dohady a nikdo také netuší, odkud na toto říjiště přišel.

Na nebi září hvězdy a po hodině čekání začíná být nepříjemná zima. Lámání suchých větví mě přesvědčuje o blízkosti zvěře. Tlupa se přibližuje. Svítá. Obloha bledne a nad východním obzorem se rozplývají červánky. Příchod nového dne vítají v korunách bukového chrámu ptáci a dalekohledem lze už rozlišit detaily blízkého okolí. Připravuji aparát a čekám. Přichází sedm vznešených laní. V přítmí mě míjejí a mizí za hřebenem. Čekám další hodinku, avšak marně. Ve chvílích, kdy nálada je po dalším nezdaru téměř pohřební, oval se z údolí, z pramenišť potoka jelen. Ještě v noci opustil svůj harém a odpočívá v chladném loži. Bez vidiny na úspěch se skrývám za kmen buku, proti stěně husté mlaziny, která nás odděluje, Vyzkouším jeho žárlivost. Zatroubím na vábnici hlasem soka. Zavábení doznělo ozvěnou na protější stráni - a skoro zázrak. Jelen ryčí jako smyslů zbavený, v houštině praskají pod těžkými běhy větvě a paroží naráží do tenkých kmenů. Lomoz sílí, jelen běží proti mně. Bleskově zaostřuji teleobjektiv na stěnu houštiny, cloním a už se v hledáčku objevují bílé svíce výsad královské koruny. Z moře zeleně se zjevuje kapitální paroží korunového dvanácteráka a na pětadvacet kroků stojí proti mně rozvášněný jelen - opravdový král vlárského lesa. Jeho pohled je divoký a prudce sípá.

Pomíjivý okamžik zastaví stopětadvacetina vteřiny a jelen se ztrácí v šeru lesa.

Nad hřebeny hor vychází slunce a v jeho paprscích se třpytí rosou smáčené žluté trávy Horných salaší a pastvin Zaskálí. Teď ještě do mlh zahalený kraj okolí Vláry se probouzí do podmanivého dne babího léta…

Slavnosti podzimu