ŽÍZNIVÝ VÝLET
Milan Červenka, Fotoskupina ANDROMEDA Brumov-Bylnice

Bágly do auta, stativy jakbysmet, předcházející prosba mé ženě, zda nás odveze na místo, kde chceme strávit tento den fotografováním.

Po půl roce přijel můj fotokamarád z Prahy Zdeněk. Po filozofických debatách nad fotografií u stále se zvětšujícího počtu „stopeček“ z mého kořalkového archivu do časných ranních hodin a ne zrovna vydatném spánku, byla fotoprocházka příjemným počinem. Krásné, pozdně podzimní, mlhavé ráno v Hostýnských horách, nikde ani živáčka, k cíli slabá půlhodinka cesty.

„Jen aby nezačalo pršet“ nahodím do větru kolegovi, „to bychom toho moc nenafotili“. Jsme u cíle. Zdeněk vytahuje ze svého objemného rybářského batohu (tak velký fotobágl, který by potřeboval není k mání) svoji něžnou Linhof karban 9x12 a usazuje ji na stativu. Hledíce na matnici, zaujat, a zakrytý černou hadrou přes hlavu a záda, necítí první dešťové kapky. Po upozornění na stav věci, opětovném balení mazlíčka do „báglu“ a krátkém operativním přesunu sedíme v listí pod skalním převisem a hledíme na krásné mladé buky, po kterých stékají slzy deště. Budujem si zde stanoviště, protože s deštěm to nevypadá nadvakrát.

Hodina uběhla, po složitém vybalování a komponování ve stísněném prostoru cvakne několikrát závěrka, film se posune na další políčka a Zdenkova exponovaná kazeta 9x12 putuje do vyhrazeného prostoru v jeho rybářském „Buffalu“. Kompoziční možnosti tohoto místa jsou zřejmě u konce. „Posvačíme“ řekl jsem a z malé khaki lékárničky vytahuji dva hermelíny, silně řezané krajíce chleba a jednu velkou okurku.

Po krátké svačině, ale i po včerejším ( koneckonců i dnešním) filozofováni u „stopeček“ se poslední sousta hodně lepí k patru úst. „Máš něco na pití“ řekl Zdeněk. Lišácky mrknu směrem k němu a vytahuji z lékárničky pleskačku režné. Po krátkém, ale výstižném šklebu Zdenka, jsem pochopil naši zoufalou situaci a v hlavě se mi promítají katastrofální snímky z afrického kontinentu v době sucha. Děsivou představu rozháníme douškem režné a snažíme se řešit situaci. Vzpomínám na svá pionýrská, později skautská a vojenská léta. Krůpěje dešťové vody kapající přes skalní převis nabízí možnost. Chybí jen nádoba, do které budeme tyto kapky chytat. Je tu jen jedna. S krajní nechutí se svorně dělíme a loky páleného moku (přece to nevylejeme) a vyprazdňujem pleskačku. Ukousnutím kraje obalu na mapu děláme trychtýř a začínáme naplňovat jedinou nádobu dešťovým pokladem.

Přestává pršet. Dobíjíme kapky z nebes a chystáme se vyšlápnout ze svého úkrytu na blízký kopec, který je zároveň cílem našeho putování - přírodní rezervaci Smrduté. Drobný deštík nás sice stále doprovází, ale to už nás neodradí. Pořizujeme snímky starých buků s mocnými kořeny, které objímají balvany pískovce pod příkrovem mlhy, vývraty stromů, špičky vzdálených smrků v mlhavé krajině, smutný odchod starých velikánů a nástup mladé, listnaté generace…

Úsměv mé ženy se objevil ve dveřích hospody na Tesáku, dosrkáváme polévku,dopíjíme zbytky čaje a už za tmy odjíždíme. Trochu zmoklí, trochu zmrzlí, ale šťastní.

Žíznivý výlet